Vzpomínáte si někdy na dobu, kdy jsme byli děti? Nic jsme nemuseli,… měli jsme dva úžasné „bohy“ mámu a tátu. Uměli nás pohladit, pochovat, nakrmit,… A díky slovům, které k nám šly, jsme si začali stavět svět. Bylo nám ukazováno, to je slunce, to je mrak, to je jablko, říkali nám co cítíme, co čicháme, co je to a co je zase tamto. Takto jsme všemu ještě rozuměli, jenže potom nám ti bohové přitvrdí a vytáhnou přídavná jména, jaké to je? No jaké? Dokud je to bílé, černé, malé, velké, tak se v tom tak nějak vyznáme. Jenže potom přijde na řadu dobré a špatné a tady nastává zmatek, protože tady se ani rodiče většinou neshodnou. Tady ale nastává chaos, protože potom se dítě stává za den několikrát dobrým a několikrát špatným. Dítě najednou zjistí, že jsou v něm dvě poloviny, hodná polovina a ta špatná polovina. A pro kterou polovinu se dítě většinou rozhodne? Bude tím dítětem, které má stále nějaký zákaz, je na něj řváno anebo bude tím hodným, které je chváleno, opěvováno? Co jste si vybrali vy?
Být rodičem je náročná životní role. Netrvá rok, ani dva, ale několik desítek let a je s ní mimo jiné spojena obrovská zodpovědnost.
„Jaký vztah máte vy se svými rodiči?“ Tato otázka padne skoro na každém setkání s klientem. Odpověď většinou bývá velmi opatrná, tedy typu: „Vcelku dobrý, ale…“
Pokud by se někdo chtěl sám zamyslet nad vztahem ke svým rodičům, zkuste si udělat takový malý pozorovatelský náhled a sami sebe se zeptejte:
„Kdo jsme my děti, abychom soudily naše rodiče? Říkali jim, co mají dělat?“
„Jak víme, jaké měli dětství? Čím vším si prošli? Jaké vzorce, některé určitě hluboko uložené, si nesou z dětství? Od svých rodičů, od spolužáků, sourozenců?“
„Kdo jim ublížil?“
„Jaké trauma si nesou na svých bedrech?“
Tak co, jak jste uspěli? Kolik odpovědí jste získali? Kolik toho o svých rodičích v tomto směru víte?
Málokteré dítě ví o dětství svých rodičů. Málokdo z nás se ptá svých babiček, prababiček, dědečků,…jak žili v jejich době. Málokdo se zajímá o minulost. Přitom předci mají tolik zkušeností, příběhů, rad, které nám mohou předat a sdílet. Zamyslete se, až pojedete na návštěvu k rodině, o čem si chcete povídat, možná budete mile překvapeni.
Často slýchávám od klientů o ne úplně šťastném/jednoduchém dětství. Položme si otázku, co to znamená šťastné dětství? Odpověď se bude různit duše od duše, člověk od člověka, rodič, ještě ne rodič. Pokud by se dělo, že naše dětství je „bezchybné“, ptám se, co by nás potom motivovalo? Z čeho bychom rostli?
Není možné pochopit v plném rozsahu své rodiče, pokud nemáme vlastní děti. Sama si vzpomínám, když mi někdo sdílel strasti se svými dětmi a já odpovídala: „Ano, chápu.“ Chápala jsem tehdy toto sdílení jen ze svého úhlu pohledu, ze své zkušenosti dítěte, ovšem nebylo možno pochopit toto v celé šíři, jak bylo řečeno. Až nyní jako máma dvou dětí Kubík 5 a Adélka 3 (na první fotce) dokážu spoustu věcí pochopit, protože ji prožívám 24/7, jinak, přitom velmi podobně.
Ze zdravého spojení s rodiči, s mámou, vznikají šťastná partnerství (jeden z konstelačních principů). Ptáte se proč? Zase odpovědí na tuto otázku je spousta, podle B.Hellingera je jedna z nich osamělost. Máma s tátou představují naše kořeny, výživu (tady se můžete zamyslet nad tématem poruchy příjmu potravy, přejídání, odmítání jídla, hubnutí, přibírání…). A právě od svých rodičů můžeme čerpat tuto energii do našich životů, my jako rodiče ji předáváme zase svým dětem a tak plyne tok životní energie dál a dál.
DĚLÁNÍ SVÝM RODIČŮM PARTNERY
Stává se, že se jako milující děti, které pro své rodiče udělají cokoliv, stavíme do role partnerů. Většinou se to děje, když se rodiče rozvedou, jeden z partnerů nefunguje,…Tady je potřeba si uvědomit jako rodič, že se toto děje a přestat s tím. Dítě samo nepřestane, připadá mu to v pořádku, protože to jinak nezažilo. Přenáší si tento model fungování vztahu do svých vztahů a dojde ke třenicím v partnerství a nesrovnalostem, náserům a hádkám.
DĚLÁNÍ PARTNEROVI, MANŽELOVI MAMINKU
Proč to děláme? Naučili jsme se tento model z dětství, chceme udělat partnera šťastným,.. Tento model nemůže nikdy fungovat. Oba partneři cítí, že nejde o partnerský, manželský vztah, ale neví co se děje, proč se to děje. Je zde jiná energie, energie podobná vztahu dítě – rodič (energie ochranitelská, pečující, můžou zde být příkazy, rozkazy, které byly naučeny v dětství,..), ne muž – žena (sexuální a s ní spojená energie tvořivá, podporující, partnersky respektující,…).
Děti jsou úžasné, milující bytosti, které mají mámu a tátu na prvním místě. Málokteré dítě umí rodičům říct NE. Ano chápu, kolikrát se děti zlobí, jsou negativní ke svým rodičům. Nenechte se tady mýlit, hluboko uvnitř je v rodiče velká důvěra, i když navenek to tak nevypadá. Viděla jsem sama u sebe, když jsem si začala zpracovávat vztah s rodiči, kolik zranění, bolesti a nezpracovaných, za to dobře uložených emocí ze vztahu rodič – dítě vyplynuly. Kolik práce je potřeba udělat, kolik věcí si zvědomit, než se vůbec dokážeme zorientovat, kdo jsme a jaká je naše role, cesta. Kolik „balíčků“, které jsme si většinou nevědomě naložili na záda, na naše trapézy a které si neseme každý den s sebou. Možná jsme si pár „balíčků“ naložili i vědomě v dobré víře, že pomáháme …
JENŽE my za to očekáváme, že budeme milováni, že nám bude dána pozornost, po které touží každé dítě v jakémkoliv věku a s tím vším spojené obejmutí či pochvala. Možná některé z vás zklamu, ale tímto způsobem nepomáháte nikomu a ničemu. Tato cesta není tou tvořivou, láskyplnou ve zdravé formě bytí a žití. A většinou si tímto způsobem žádnou pochvalu, obejmutí ani pozornost nevysloužíte.
Tohle téma je opravdu obsáhlé a mnoho z nás se snaží v tomto tématu šťourat a pitvat. Místo úlevy, která přijde, když je možnost se na téma rodiče podívat z jiného úhlu pohledu, buď třetí nezúčastněnou osobou nebo pokud jste pokročilejší tak ve formě pozorovatele (mindfulness), přijde náser.
Přijmout rodiče celé, takoví jací jsou. Přijmout je do celého svého srdce je pro mnohé z nás těžký, možná i nadlidský úkol.
Ptáte se PROČ? Ano to je dobrá otázka a zeptejte se sami sebe, zdali jste přijali vaše rodiče. Takoví jací jsou, ať už z vašeho úhlu pohledu udělali/dělají cokoliv.
Až uvidíte, odpustíte (často i sami sobě, nejen rodičům), přijmete,… dostane se vám krásného daru. Zůstanou ve vašich srdcích, bez výčitek, bez výhrad, takoví jací jsou. V konstelacích se vždy ukazuje, že ať je vztah dítě rodič jakýkoliv, rodič své dítě miluje a to je fajn si uvědomit, pokud to zatím neumíte prožít, necítíte to, alespoň si to řekněte (uvědomte si to). A moc fandím všem, aby to jednou pocítili, třeba v konstelacích, třeba někde jinde. Potom se začnou přepisovat staré vzorce a začnou se psát nové.
Uvědomujme si, co říkáme, jak děláme. A i když si uvědomíme, že jsme udělali hloupost (řekli mámě, řekli tátovi a mrzí nás to dodnes) – v pokoře se omluvit a třeba i sám sobě. Tímto způsobem si totiž projíždíme nové dráhy v mozku a přepojujeme spojení, abychom příště mohli zareagovat na danou situaci, jinak, nově, svobodně bez vzorců, které jsme za život nasbírali (představte si dálnici, po které denně jezdíte i několikrát a vedle ní louku a na ní tenkou ještě úplně neprošlapanou cestičku). Každý den sbíráme nové zkušenosti a každý den máme možnost dělat věci jinak. Moc Vám fandím na vaší cestě a třeba se někdy, někde potkáme a naše cesty se na chvíli nebo delší čas propojí, kdo ví.
Prožívejme s vděčností a láskou.
Katy
ZDROJE
Jaroslav Dušek 4 Dohody (velmi doporučuji a určitě stojí za shlédnutí. Najdete je na youtube).
Bert Hellinger
Ida Sára Keltnerová (člověk, u kterého procházím konstelacemi)