Jak kdy a jak pro koho, ale troufám si tvrdit, že někdy pro každého rodiče.
Někdo tu tíhu zodpovědnosti pocítí ještě dřív, než se dítě narodí. Může se stát, že ho dokonale pohltí. Neraduje se, jen cítí smutek a strach, o co vše touto svou novou rolí přijde. Bojí se, jak to bude zvládat, co vše nového to přinese…
Ráda bych legitimizovala tento pocit jako naprosto normální. Je to velká změna a pro někoho, kdo s mateřstvím třeba ještě ani nepočítal nebo má rád vše pod kontrolou, může být tento pocit zahlcující. A je to v pořádku. Každý máme svou cestu a tlak na „dokonalé mateřství“, kde jsme všichni natěšení a vše je skvělé, je enormně velký.
Nikdo Vám neřekne při oznámení těhotenství něco v tom smyslu „Jak se cítíš, jsi s tím ok?“ Většina prostě hýří nadšením a řekne Vám „Jééé, to je super, to musíš mít ohromnou radost!“ A teď si představte někoho, kdo ji nemá. Má pocit, že by se měla cítit jinak a dostává podprahovou zpětnou vazbu od okolí, že to co cítí, není ok, že je to divný. Za mě bych tento typ vět přidala k nevhodným větám ohledně těhotenství typu Už jsi těhotná? Ty stále ještě nejsi těhotná? Vy nechcete děti? apod. Neříkám, že je za každou cenu špatné vyjádřit radost, jen bych míru nadšení brzdila vzhledem k okolnostem, které znám a pokud je neznám, byla bych více neutrální…
Mám klientku, která se ke mně objednala, abych ji pomohla nastavit výchovný styl a dala jí náhled na některé každodenní záležitosti, které se jí s 1,5letou dcerou z jejího pohledu nedařily jako je odcházení ven, stolování, uspávání…
Na několika sezeních jsme spolu prošly a nastavily principy připraveného prostředí, objasnila jsem jí vývojové potřeby a úkoly vzhledem k věku. Pobavily jsme se o konceptech respektujícího rodičovství a nastavování hranic. Pomohlo to, ale stále tam bylo nějaké ale.
Dostaly jsme se blíž k tomu, jak to má ona. Svěřila se, že jakmile zjistila, že je těhotná, padl na ní kámen zodpovědnosti, díky kterému je už přes rok a půl v permanentní tenzi. Navíc se za nelibé pocity z těhotenství dosud obviňuje a bojí se, že to dceru poznamenalo. Chová se velmi protektivně, o dceru má velký strach. Nechce ji nechávat s nikým jiným. Každý pohyb potřebuje mít pod kontrolou. Kdy a co bude jíst, kdy bude spát… Má představu, že musí být dokonalá. Má představu, že když všechno udělá dokonale, zajistí, aby její dítě bylo šťastné… Pokud dítě šťastné není, ona selhala.
Nabídla jsem jí tyto otázky k zamyšlení.
Myslí si, že to je cesta, která je oběma prospěšná? Slouží jí to k něčemu? Jak by se cítila, kdyby tento strach pustila? Umí si to vůbec představit?
Pocity nevznikají ve vzduchoprázdnu. A tak se zkuste samy sebe zeptat, jsem k sobě pravdivá. Jsem autentická v tom, jaký život žiju? Jaká přesvědčení nosím v hlavě. V čem mi moje postoje a přesvědčení pomáhají a v čem mě limitují?
Já ji nabídla prostor a třeba jiný úhel pohledu. Přesto jsem ji nakonec doporučila návštěvu psychologa, který jí nezvědomělými programy provede, a tak bude schopná pochopit, proč v určitých situacích reaguje určitým způsobem. Protože teprve tehdy, když si naše programy zvědomíme, nad nimi získáme moc, a můžeme se pak svobodně rozhodnout, zda nám stále slouží a necháme si je nebo je začneme postupně měnit.
A tak bych Vám jen chtěla říct, že jsem tu pro Vás. Jsem tu, abych Vám nabídla své vědomosti, zkušenosti a bezpečný prostor bez hodnocení a odsuzování. Z mé zkušenosti to mnohdy stačí a bude mi ctí Vás na vaší cestě k spokojenějšímu rodičovství doprovodit, ale cítím taky povinnost Vám upřímně říct, že někdy je potřeba jít hlouběji, na což zatím nemám kompetenci a v tu chvíli Vám ráda doporučím odborníka, který Vás provede tam, kde na to nestačím.
Alena Špačková
Poradenství v oblasti montessori a rodičovských témat
Chcete se s někým poradit?
Domluvte si se mnou konzultaci na libovolné rodičovské téma.